Už delší dobu mě lákalo podívat se víc zblízka na své předky. Prohlédnout si je lépe na fotkách, najít jména k těm, které neznám, seznámit se s jejich osudy a životy, číst v nich jejich přesvědčení a hodnoty. Pořád jsem to odkládala, ale asi už nazrál čas. Neodbytné otázky v mé mysli stále klíčily: Kdo to tam přede mnou byl? Čí já jsem pokračovatel a kdo mi tam „zepředu“ dává energii? Na jakých kořenech rostu a co si vědomě či nevědomě vlastně nesu?
Ten proces je z mé zkušenosti takový, že chvíli tomu nutkání odoláváte (protože „nemáte čas“). Až zase někdo další v rodině umře a vám dojde, že lidé, od kterých se ještě můžete o svém rodu něco dozvědět, tady už za chvíli nemusejí být…. Najednou vás to chytne a vy na to pořád myslíte, hlavu plnou otázek: Jak žili, jak přemýšleli, a jsme si aspoň v něčem podobní? Co si i po jejich smrti mohu od nich převzít, jakou inspirací na mě dýchají? A nakolik mohu otevřít rodinné tragédie, bolesti a tajemství? Od kdy přestávají být tabu?
Chuť dál a do větší hloubky se seznamovat s předky u mne sílila poté, co jsem mohla začít pojmenovávat dosud neznámé obličeje na zažloutlých portrétech. Ty, které jsem v albech rodičů dříve přehlížela, protože mi nic neříkaly. A najednou ta jména z náhrobků „cizích“ hrobů začnou mít konkrétní podoby, rychle ožívají. V jejich dokumentech čtete: Chalupník, švec, hospodář. A teď už cítíte z jejich tváří hrdost, zkušenost, jakousi opravdovost žití.
Prohlížím si jejich fotky pořízené při kopání brambor či při jiné práci na záhumenku, z budování stavení, i z jejich odpočívání v zahradě či na prahu domu po náročném dni.
Stále silněji vnímám, že moji předci velmi dobře věděli, co kdy mají udělat, aby uživili sebe i zvířata. I bez rad vyčtených z rozvojových knih začínali s myšlenkou na konec a byli proaktivní. Věděli, kdy a co zasít, aby v létě a na podzim sklidili. Aby měli pod střechou dostatek dřeva a mohli celou zimu topit a vařit na kamnech. Věděli, že každodenní rituály jsou nutností pro přežití: že každé ráno musí nejdříve zatopit, aby mohli uvařit. Že musejí nejdřív poklidit zvířatům, teprve potom mohou snídat oni sami. Že musejí donést zásoby vody od studny. Konve s mlékem dopravit k silnici. Pak uklidit ve chlévě, ve stodole, obstarat pole. A že když je u těchto povinností aspoň trochu radosti, je tam i pospolitost a sounáležitost v rodině.
Nejbolestnější byly nenadálé odchody blízkých. Smrti zdravých synů, přivozené nešťastnou náhodou či náhlou záludnou nemocí. Úmrtí manžela či manželky, když hospodářství pak zůstalo na jednom z nich. Požáry, záplavy a neúrody. To vše je za nimi a s mnohem bolestnějšími následky, než přináší dnešní doma – ti lidé si zase mohli pomoci jen sami. Z boje o přežití pramení jejich další životní síla.
Považuji si obou svých pradědečků, kteří bojovali „za císaře pána“ v první světové válce. Dědeček Antonín z tatínkovy strany se už nevrátil, zahynul na italské frontě a zanechal po sobě vdovu a pět sirot. Ten druhý, Ignác, z maminčiny strany se z války nějakým zázrakem vrátil a mohl tak svých pět dětí vypravit do života.
I když já jsem se svými dědy a babičkami „ze starých časů“ pravidelně potkávala, mrzí mě, že jsem jim už tehdy nekladla otázky, které mě teď napadají a že jsem se o nich nedozvěděla víc, dokud žili. A přemýšlím, co budou naši vnuci a jejich děti vědět o nás a našich předcích, o dědictví genů a energií, které v nich proudí. Zřejmě to, co jim my sami řekneme. Když poctivě a s nejlepšími úmysly jdeme tyhle příběhy poznávat a předávat je dál, energie rodu bude proudit.
A co jsem poznáním (zdaleka ne dokončeným, ba teprve započatým) svých předků dozvěděla o sobě? Pocházím z rodů plných dobrých, slušných a poctivých lidí, kteří měli hodně síly zdolávat nepřízeň osudu. Nesu si jejich chuť do života a jeho dalšího poznávání, a seberozvoje. Mám k tomu spoustu dostupných možností, v sobě, i mimo sebe. Když vím, co a kdy zaseji, určitě sklidím kvalitní úrodu :-)
Zdenka