Dostává se mi teď do ruky mnoho knih o tom, jak lze změnit pohled na svět tak, aby se nám dařilo; jak žít v souladu se svými hodnotami, jak se „uvnitř“ cítit dobře a co pro to je třeba (u)dělat. Základ je v „mentálních mapách“, ve způsobech přemýšlení o věcech, v uchopení svých myšlenek a jejich nasměrování. Protože „na co zaměřím své myšlenky, tam soustředím svoji energii, to se mi děje“. Doprovázeno vírou v sebe, vírou v blízké, vírou v dobrý výsledek. A nadšením. Úžasný koktejl, který si namíchat a pravidelně dávkovat může být potěšením.
Mívám z takového „studování“ povznášející pocit, že nic není ztraceno a že – pokud takto budeme uvažovat a podle toho konat, máme vyhráno a bude dobře. Vždyť tomu, že bude dobře, věřil i F. L. Věk; seriál o něm nyní opakuje Česká televize. Paradoxně okamžitě po obrazech z počátků národního obrození, plného vlastenectví a oddanosti zemi, ideálu, myšlence, víře v pozitivní vývoj, naskočí – přesně podle nedělního časového harmonogramu ČT 1 – pořad, který vám okamžitě ubere nadšení, víru v lepší zítřky a „přistřihne“ pozitivní myšlení. Ten tolik důležitý základ. A národ se dívá a poslouchá.
Jak o tom tak dumám, poslouchám rádio veřejné služby „víme jako první“, ze kterého redaktorka rychlostí mluvy více než 300 slov za minutu a s náležitým akcentem chrlí titulky tohoto obsahu: „Česko je nehorší v čerpání dotací evropské unie…. Jen v loňském roce přišlo o 20 miliard… Nezaměstnanost v ČR dosáhla historického maxima…. Soukalová na medaili nedosáhla…“ Přemýšlím o tom, co by mohlo „otočit“ blbou náladu Čechů… Například Američan využije každou příležitost k tomu, aby se pochválil. Na veřejnosti, i sám před sebou. My se naopak programově deptáme. Sami si vytváříme své budoucí…. Na co zaměříme svoji pozornost, tam zaměřujeme svoji energii a to se nám děje. A média – i ta veřejné služby – nám tuto sebedestrukci programují a vytrvale dávkují. Nalomeni nízkým sebe-vědomím sdělení přijímáme, vcucáváme do sebe a posíláme dál…. Proč se tak dobrovolně necháme „kojit“ rádiem, televizí, či internetem, čili médii a jejich zprávami s takovými titulky? Proč si necháme dobrovolně podsouvat témata, „o kterých budeme příští hodiny a dny přemýšlet a mluvit“, i když jsou zarámována černožlutými titulky (žlutá je barva bulváru), a masírovat se jimi, dokud se nám nevpijí pod kůži a nepřebijí skutečnost? Obarvují naše myšlení a vztahy na černo….
Nejen mne napadá, kde jsou zprávy o úspěchu, štěstí, nadšení, odvaze, radosti? Takové, které by nás inspirovaly přepsat naše mentální mapy? Takové, kvůli kterým bychom mohli být na naší zemi, na své okolí, na sebe sama hrdi? Které bychom rádi šířili, které by nás povzbudily a vyladily naše sebe-vědomí? A stojíme o ně vůbec?
Nejsem jediná, kdo se ptá: Jak se vzepřít negativním chrličům a najít ten pozitivní zdroj v sobě? Kde najít odvahu a impuls vzít pastelku barvy radosti a namalovat obrázek, který nás posune k pozitivnímu myšlení? Můžeme začít tím, že vypneme mediální smršť a aspoň chvíli budeme poslouchat …. Ticho.
Třeba začneme slyšet, co je v nás. A dotkneme se svého sebe-vědomí :-)