Srpen na mě dýchá nostalgií. Je předzvěstí končícího léta a mizejících prázdnin. Pocity a kdesi uložené vjemy ze školních let se rok co rok vracejí. Něco hezkého končilo a taky jsme se už začínali těšit na kamarády ze školních lavic. Na to, jak jim budeme líčit zážitky z prázdnin, možná i na to, jak se u toho budeme vytahovat a předhánět. I to pošťuchování nám scházelo.
Srpnová rána bývají obvykle už čerstvější a studenější, a tak se zhluboka nadechnu. Cítím tu nostalgii a cítím žňovky. A ještě na něco si vzpomenu. Jak nám do toho konce prázdnin vplul černý mrak.
Lanškrounská Vančurovka (ulice pojmenovaná podle známého spisovatele, které se ani dnes jinak neřekne) nás byla vždycky plná. Asi desítka dětí různého věku halasně projevovala své nálady od božího rána. Hráli jsme tehdy hry jako „polívka se vaří“, či „krvavé koleno“, "vybiku", „Honzo, vstávej…“. Zkrátka ulice byla naše a vymysleli jsme nemálo lotrovin. Například jsme v kočárku pro panenku vozili nějakého mrňavého bráchu nebo ségru, kterého nám svěřili rodiče na hlídání. Občas jsme ho někde zapomněli. Bojovali jsme taky s bandou ze Střelnice. Tamní park skýtal nejeden úkryt. Učili jsme se tam kouřit. Nejhorší potupa pro nás byla, když nás skoro dospělí „protivníci“ odložili na dva metry vysokou zídku a nechali nás tam. To jsme pak neovládli brek a naši soukmenovci se zlobili, že jim děláme ostudu.
Nejednou jsme na celý den obydleli dvorek některého z domků našich rodičů, nebo rovnou celý dům. Tam jsme hráli na pravdu a na fanty. To už bylo napínavější. Pak bylo jen otázkou, kdy nás objeví některý z rodičů. Museli jsme rychle vyklidit prostor (zvláště, když pobyt v tom bytě nebyl předem povolen) a z oken jsme pak slyšeli už jen kvílení kamaráda, který to za všechny odskákal výpraskem řemenem.
Ale jednoho srpnového rána to bylo už od rána jiné.
Seděli jsme v altánu u sousedů na zahradě a poslouchali jsme tranďák. „Bude válka. Tanky už jsou na Laudóně“, říkali kluci. Pak jsme obsadili jeden z volných bytů a pustili si televizi. Byl tam přímý přenos z Václaváku. Střílelo se do Muzea. Všichni jsme najednou byli jiní. Diskutovali jsme jako dospěláci. Někteří rodiče se rychle vrátili z práce, jiní jen přišli vyslovit příkaz neopouštět byt. Což jsme samozřejmě nemohli vydržet, vždyť vzduch byl plný napětí. Můj táta byl tehdy po noční a k obědu byla oblíbená smaženice. Hodila jsem si ji na chleba a upalovala na místo srazu. Byl dole u pekárny, kde jsme sledovali hlavní silnici (tehdejší Fučíkovu) a cítili svou odvahu. Projížděly po ní obrněné transportéry.
Brzy poté se mezi našimi rodiči začalo mluvit jiným jazykem. Zavírali před námi dveře se slovy „tomu nerozumíš“. Slýchali jsme slova „okupace“ i kolaborant“, často nás okřikovali: „Tohle nikde neříkej, nebo nás zavřou.“ Oblíbená Kubiška přestala zpívat a lidé byli najednou jiní. Ve škole jsme museli naší paní učitelce začít říkat soudružko.
P. S.: Ironie dějin. O jedenadvacet let později přišel můj syn domů se sdělením: „Mami, my musíme říkat učitelce „paní“. Já si snad nezvyknu“. Chodil tehdy do třetí třídy, stejně, jako v osmašedesátém já.
Z mého archivu - Presso se Zdenkou Celou, Deníky Bohemia divize Východní Čechy, srpen 2001